Judo
Historie a současnost hradeckého juda
První příležitost seznámit se s jiu-jitsu (tehdejší oficiální název) měla hradecká veřejnost na podzim 1943, kdy se v Sokolovně na nábřeží uskutečnilo vystoupení pražských závodníků, kteří předvedli „umění japonské sebeobrany, pramen síly a tělesného zocelení“. Úspěch akce byl velký a tak následoval kurz, který vedl Ludvík Jordán z Prahy. Účastníci založili v květnu 1944 při SK Hradec Králové oddíl jiu-jitsu pod vedením Adolfa Nováka. Sportovní kolektiv tvořili Oldřich Vlasák, Jiří Schwarzbach, Zbyněk Rádl, Dobroslav Dusil, Ivo Liska, Vladimír Lorenz, Ladislav Andr a další. V letních měsících roku 1944 našli sportovci azyl v tělocvičně reálky (v současnosti Střední zdravotnická škola). Činnost oddílu byla přerušena koncem války, kdy se členové oddílu rozešli na studia, základní vojenskou službu a za dalšími povinnostmi.
Novými impulsem bylo v roce 1951 ustavení oddílu juda při TJ Škoda Hradec Králové, kdy vedení jednoty poskytlo finanční prostředky pro na nákup žíněnek, plachty a několika kimon a možnost využívat k tréninku malý sál v Sokolovně.
V počátcích byla třeba získat co nejširší členskou základnu, probíhaly nábory na školách, zároveň se podařilo získat Zbyňka Rádla, který začal trénovat nováčky.
Pro další rozvoj juda ve městě a v celém kraji měl rozhodující význam vznik Krajské sekce při KV ČSTV, kterou vedl Oldřich Vlasák. Dokázal lidi motivovat k dobrovolné práci a netrvalo dlouho a v kraji pracovalo 20 oddílů a kroužků juda na školách, učilištích i tělovýchovných jednotách.
O vzdělávání vedoucích a cvičitelů oddílů pečovala Krajská škola juda. Bylo zásluhou Vladimíra Lorenze, že pro výuku získal japonského profesora Junyu Kitayamu. Ten trvale působil v Praze a díky tomu se v Hradci Králové konalo každý rok o letních prázdninách čtrnáctidenní soustředění na ploše atletického stadionu, kde se díky spolupráci s atletickým trenérem Bezdíčkem podařilo vytvořit venkovní tatami (piliny a plachta). Mezi oddílem a prof. Kitayamou (přezdívaným „Kitka“) vznikla úzká spolupráce, která se stala kvalitativním zlomem v činnosti hradeckého juda.
V roce 1956 se předsedou oddílu judo Spartak Hradec Králové stává Jan Ubry a trenéry byli Vladimír Lorenz a Oldřich Vlasák. Pod jejich vedením se družstvo dorostu stalo přeborníkem ČSR. Mezi jeho členy byl i René Srdínko budoucí dlouholetý trenér a funkcionář. Ve stejném roce získal Aleš Adamec první velkou medaili pro hradecké judo – v těžké váze získal bronz na Mistrovství Evropy.
Na mistrovství republiky v roce 1957 se dorostenci i muži stali vítězi v kategorii družstev. Ve stejném roce se mistrem ČSR bez rozdílu vah stal Jaroslav Polák. Po sezóně plné úspěchů z Hradce odešel Vladimír Lorenz, který stál za úspěchy především v mládežnických kategoriích.
I v roce 1958 výborné výsledky mužů pokračovaly pod vedením Oldřicha Vlasáka, dorostenci obhájili přebornický titul družstev 1958 s trenérem Josefem Štěpánkem, ale v oddíle chyběl „učitel“ a s dalšími léty začaly výsledky mládeže stagnovat.
V roce 1959 hradecké družstvo vyhrálo mistrovství ČSR družstev. V roce 1960 se již uskutečnila první celostátní ligová soutěž družstev, ve které hradecký Spartak opět zvítězil. V sestavě byli Čermák, Frőde, Fremuth, Jaroš, Jakwerth, Srdínko, Polák, Ubry a Štěpánek. Navíc v mistrovství republiky jednotlivců Polák vybojoval dvě zlaté v polotěžké a absolutní váze. Judo se stalo populárním, u klubové vitríny na hotelu Grand stály v pondělí po závodech hloučky diskutujících.
Výsledky se ale neodrazily v tréninkových podmínkách. V přijatelném počasí (od jara do podzimu) se denně trénovalo na pilinovém zápasišti „Sokoláku“, později na „Bejkovně“ (slepé rameno Orlice u dnešních tenisových kurtů) a tak v zimě, kdy nebyla možnost denní přípravy na žíněnce, Jaroslav Polák odešel za Františkem Kunou za lepšími podmínkami do Dukly Plzeň, kde oba dosáhli svých nejlepších výsledků (F. Kuna 1961 a 1962 3. místa na ME, J. Polák 3x 5.místo).
Po všech peripetiích se podařilo ve Spartaku uvolnit pro oddíl juda na denní trénink starou suterénní šatnu, uskutečnil se nábor mládeže a začala další etapa juda ve městě.
V roce 1964 byla obrovským úspěchem stříbrná medaile Václava Vaňátka z Mistrovství Evropy dorostenců. V roce 1966 startoval v Hradci Králové Judo Club z městečka Ars-sur-Moselle. Ve stejném roce oplatili hradečtí návštěvu ve Francii. Tato na svoji dobu neuvěřitelná akce nastartovala sportovní přátelství, které přetrvalo do současnosti.
Ještě než se na dlouhá léta uzavřely hranice, podařilo se v roce 1969 hradeckým dorostencům zúčastnit mezinárodní soutěže v Hamburku, kde pod vedením svazového trenéra SRN Han Ho Sana, zažili první kontakt s judem na vrcholové úrovni. Cenné zkušenosti a rady korejského trenéra byly hojně využívány v dalších letech. Navíc pak německý svaz v rámci příprav na Olympijské hry 1972 v Mnichově poslal na letní soustředění do Hradce Králové v roce 1970 své juniorské družstvo, které vedl olympijský vítěz z Tokia Takehide Nakatani. Na závěr soustředění Nakatani vybojoval simultánní utkání s deseti členy juniorského družstva ČSR.
Výsledky práce s mládeží umožnily v roce 1973 získat finance na zřízení Tréninkového střediska mládeže (TSM), včetně místa trenéra z povolání, na které nastoupil Marian Brzybohatý. Bohužel záhy odešel a pod hrozbou zrušení střediska převzal vedení TSM dosavadní dobrovolný trenér mládeže, René Srdínko. Práce TSM přinesla ovoce v roce 1977, kdy Jiří Kalaš a Roman Novotný vybojovali bronzové medaile na mistrovství Evropy juniorů a dorostenců.
Výsledky hradecké mládeže neušly pozornosti vrcholového střediska Ministerstva školství v Praze, které zde v roce 1978 zřídilo svou pobočku, Středisko mládeže při Faf UK Hradec Králové (SVS-M), pod vedením Antonína Kryšpína, vedoucího katedry tělesné výchovy. Sportovcům byly vytvořeny ideální podmínky pro studium na středních školách a náročnou sportovní přípravu. Jejich úkolem pak bylo se připravit pro studium na vysokých školách a s ukončením středoškolského studia přejít do pražského SVS. Řadě sportovců se to podařilo, někteří studovali v Hradci Králové a absolvovali farmaceutickou, lékařskou či pedagogickou fakultu. Dnes jsou úspěšnými lékaři, policejními důstojníky, podnikateli, ale jen málo z nich zůstalo věrných svému sportu.
V březnu roku 1978 zažilo hradecké judo největší svátek ve své historii. Na vyprodaném zimním stadionu se uskutečnilo mezistátní utkání ČSSR – Japonsko. Představili se v něm i čtyři hradečtí borci – Jaroslav Nikodým (historicky první hradecký judista olympionik – zúčastnil se OH 1980 v Moskvě), Roman Novotný, Vladislav Dobiáš a Jiří Kalaš.
Nejúspěšnějším odchovancem etapy SVS-M, byl Roman Novotný, student VPŠ chemické, který v roce 1981 vybojoval stříbro na mistrovství Evropy seniorů a týž rok 5. místo na mistrovství světa. Po stáži v Japonsku emigroval do USA.
Po zřízení SVS-M převzal vedení TSM Štefan Trebatický, který jej vedl od roku 1981 a zároveň zajišťoval výuku ve sportovních třídách juda. V roce 1985 jeho družstvo dorostenců zvítězilo v celostátní dorostenecké lize, o které pečoval spolu s MUDr. Petrem Vondroušem. V roce 1991 se jevil systém TSM jako nepotřebný, trenér odešel a s ním i sportovní třídy.
V osmdesátých letech trenér Pavel Babka za pomoci Františka Bureše položili základ hradeckého ženského juda. Do oddílu přestoupila z Ostravy MUDr. Renata Měřínská, tehdy nejlepší česká judistka, která byla vzorem pro řadu mladých závodnic. Na MS 1984 vybojovala 10. místo. Rozšiřující se základna nadějných judistek získala podporu vedení svazu juda a vedení SVS Praha poskytlo prostředky pro judo žen a zároveň umožnilo zaměstnat na plný úvazek trenéra Ivo Pažouta, který převzal péči o dorost a juniory.
Do SVS-M přešly talentované závodnice z celé republiky. Z Litoměřic Lenka Šindlerová, z Bratislavy Karin Hefková, z Jablonce Radka Štusáková a Michaela Vernerová, z Ostravy Pavla Pěchovičová, Renata Groborzová, Pavla Křupalová, z Děčína Lenka Kučírková a další. Spolu s hradeckými judistkami vytvořily tréninkovou skupinu, která do té doby a bohužel už nikdy později neměla obdoby. Výsledky se dostavily záhy: Lenka Šindlerová se probojovala do světové špičky a měla startovat na OH v Soulu. Místo ní však odjel s výpravou funkcionář MŠ. Tehdy přehodnotila svůj vztah k vrcholovému sportu a prioritou se jí stalo studium. Díky setrvačnosti působení předchozího tréninku, vybojovala ještě stříbro na ME a páté místo na MS. Bronzovou medaili vybojovala na MEJ také Karin Hefková.
Usilovná práce výboru juda a zvláště Pavla Vokřála vedla k výstavbě nové sportovní haly, kde mělo i judo své důstojné podmínky pro přípravu. Halu se podařilo zprovoznit v září 1989, ale paradoxně již o dva roky později došlo ke zrušení TSM a sportovních tříd na ZŠ, o rok později SVS-M. Díky pochopení ústředí ČOS se náprava částečně podařila ustavením sokolské základny mládeže, nejprve s jedním, později se dvěma trenéry.
V roce 1992 skončila federální liga družstev mužů a stejně jako v historicky prvním ročníku, zvítězili hradečtí judisté ve složení Jiří Kašuba, František Štrait, Richard Hroudný, Jaromír Zbožínek, Milan Egrt, Martin Hampl a Petr Čanda.
Po roce 1989 byl oddíl juda přejmenován opět na TJ Sokol Hradec Králové. Pokračoval ve výchově dalších judistů, velkých úspěchů dosahovala Michaela Vernerová (Kvačková). Probojovala se do absolutní světové špičky, získala 3. místo na MS, 2. místo na ME a zúčastnila se Olympijských her v letech 1996 a 2000.
V devadesátých letech došlo k odtržení části oddílu a s tím spojenou ztrátou členské základny a založení nového klubu judo PSK Hradec Králové, který se stal pro Sokol velkou konkurencí. Mezi poslední velké úspěchy Sokola patřila bronzová medaile s ME, kterou vybojovala Andrea Pažoutová (Pokorná) v roce 2004 v Budapešti.
Hradečtí judisté se stali oddílem s největším počtem účastníků Olympijských her – mezi roky 1980 a 2024 to bylo 8 sportovců.
